Meč

Vývoj chladných zbraní byl ovlivňován hlavně pokrokem lidstva v technologiích. Umění zpracování kovu má svůj počátek v období okolo roku 3500 př. n. l. v Mezopotámii. Nejprve se začaly objevovat krátké měděné dýky vycházející z kamenné předlohy. Objev bronzové slitiny s jejími možnostmi odlévání a metalurgickým zkvalitněním kovu znamenal, že se poprvé v historii daly zhotovit silné čepele o délce naplňující parametry meče. První exempláře byly koncipovány a převážně sloužily jako bodná zbraň. Jsou typické listovou čepelí a velmi malým jílcem. 

Za zajímavé lze považovat meče nalezené na řeckém území s oboustranně broušenou čepel a rozměrem mezi 60 a 90 centimetry. Tyto meče se objevily na přelomu třetího a druhého tisíciletí př. n. l. Jejich výrobci byli patrně nájezdníci z jižního Ruska, kteří se usadili na řeckém území. Tento typ meče byl pravděpodobně vyvinut s novou bojovou taktikou, která vyžadovala nejen bodání, ale i sekání. 

Bronzové meče byly pravděpodobně drahé a byla s nimi spojena celá řada problémů vyplývající zejména z měkkosti materiálu, i přesto však v této době patřily k velmi účinným zbraním. Jejich výroba byla velmi obtížná, hlavním problémem bylo připojení trnu (část zadního konce čepele, která prochází rukojetí) k prstenci rukojeti. Původní měděné dýky měly zadní část čepele vloženou do rukojeti a spojenu několika malými nýty. 

Doba halštatská s sebou přinesla přelom v objevu železa a rozvoji dovedností ve výrobě a tvarování kovových výrobků. Zpočátku bylo železo drahé a vzácné, ale brzy se začalo prosazovat při výrobě zbraní na úkor bronzu díky své tvrdosti a pevnosti, s rozvojem kovářských technik železo převládlo. Průkopníky ve využití železa byli Chetité, ale teprve Asyřané ovládli díky objevu řady nalezišť železa kolem roku 1200 př. n. l. technologii výroby železných nástrojů na takové úrovni, že mohli vyzbrojit železnými meči relativně levně značný počet bojovníků. Železný meč se díky vojenským úspěchům Asyřanů prosadil jako významná zbraň pro masové použití. 

K největšímu rozvoji ve výrobě mečů došlo mezi 9. a 6. století př. n. l.. Začaly se objevovat meče s délkou přesahující jeden metr. Tehdejší ocel byla ještě měkká a meče neměly potřebnou pevnost, takže jejich výrobci při hledání ideálního výsledku často měnili tvar, proporce a vyváženost meče. 

V době laténské zdokonalili Keltové kovářské techniky a proběhla u nich první dělba práce v hutnictví. To umožnilo zvýšit jejich produkci a stát se tak hlavními producenty chladných zbraní v Evropě. Jejich zbraně byly sice relativně kvalitní, jejich nevýhodou však stále byla značná měkkost. Meče se v boji ohýbaly, proto je po každém střetu bylo nutné rovnat a opravovat. Délka keltských mečů se pohybovala v rozmezí 70 až 90 centimetrů. Zajímavostí je, že v tomto období se objevily první výrobní značky, které pravděpodobně nejen sloužily k identifikaci kmene, kterému meč patřil, ale i místa, kde byl vyroben. Keltští a germánští válečníci byli pohřbíváni s meči se stočenou čepelí, nejednalo se však o zbraně určené do hrobů, ale o běžný meč pocházející z jejich vlastnictví, který měl sloužit jako osobní zbraň v záhrobí. 

Zlom v kvalitě a v systému využívání mečů nastal v antickém Římě, kde poprvé v historii začalo být rozlišováno i v účelu jejich užití. Vyráběly se speciální meče pro pěchotu, která využívala krátký gladius. Jezdectvo užívalo meče dva, od pasu dolů zavěšenou dlouhou spathu a vodorovně před tělem krátký scramasax k okamžitému použití ve funkci dýky. Takto přizpůsobené meče tvořily z římských vojsk nejlépe vyzbrojené vojenské oddíly své doby. Meče, způsob jejich dělení, výroby a ovládání přijali prakticky beze změn všichni tehdejší protivníci Říma. Jejich používání zůstalo dominantní až do 6. století. 

Od 6. století se v Evropě začal prosazovat nový a z hlediska boje přelomový vikingský typ meče. Tyto zbraně se směrem k hrotu zužovaly, což snížilo celkovou hmotnost meče. Čepel byla zakončena obloukovitě zkosenou špicí, proto tyto meče byly převážně sečnou zbraní. Vhodnější tvar a snížená hmotnost (obvykle 1-1,5kg), výrazně usnadnily jeho ovládání. Tvarově se meč ustálil, čepel pak již měnila pouze délku a mohutnost. Vývoj meče však nadále pokračoval, rozvíjel se jílec, záštita a hlavice. 

Slovanské kmeny začaly meč používat v 8. století, jednalo se však o ojedinělé použití, podle archeologických nálezů se jednalo o těžké dvousečné meče franského typu a původu. Tyto meče měly záštitu a vícedílnou hlavicí. V 9. století se meč objevuje na našem území časteji, přesto dominantní zbraní zůstává válečná sekera. Tyto meče mají záštitu a jejich délka se pohybuje v rozmezí 90 až 105 a šířka mezi 5,5 až 6 centimetry. Jílec má hlavici vyvažující meč, tyto meče však zpravidla nebyly díky těžké čepeli dobře vyváženy. Tyto meče byly vyráběny dnes již téměř zapomenutou technologií svářkový damask, tuto technologii však čeští kováři neovládali ani v 10. století, proto jsou tyto meče mimo vší pochybnost dovážené ze západní Evropy.

Zhruba v 10. století se prodloužila záštita chránící tak celé předloktí. V průběhu 12. století se objevilo další vylepšení a záštita se postupně ohýbá směrem k hrotu, což umožňuje lepší krytí. Zároveň s tím se objevil i první náznak snahy chránit prst, právě tato snaha naznačila pozdější vývoj směrem ke koši, který našel uplatnění především u kordu. Meče vyráběné v 11. – 13. století se souhrnně označují jako románské meče. V té době se na našem území objevují i zbraně vyrobené českými kováři, tyto meče byly levnější než dovážené, ale měly horší kvalitu. Stejný typ byl používán až do 12. století, kdy byl zcela nahrazen mečem vymyšleným na území Čech, který měl záštitu ohnutou směrem k hrotu a jejíž délka přesahovala 20 centimetrů. Tyto románské meče se na území ČR používaly až do konce 14. století ačkoli již od počátku 14. století pronikal do Čech i na Moravu nový dlouhý gotický meč. Ve střední Evropě se naopak neprosadil na západě běžně používaný krátký meč s ostrou špicí.

Počátkem 14. století došlo k výraznému zlepšení ochranné zbroje, na což nutně musely reagovat i meče. K proražení zlepšené zbroje bylo nutno vynaložit více síly, proto se začaly vyrábět meče, které se někdy používaly oběma rukama. V té době se čepel meče prodloužila a zúžila, čímž meč dostal charakter bodné zbraně. S delší meče měly problém  s jejich vyvážeností, posun těžiště se vyřešil pomocí hlavice umístěné na jílce. Tato měla ve 13. století nejčastěji tvar ořechu, který byl v následujícím století nahrazen hlavicí mincového typu. Ve 14. století se bodné a sečné meče od sebe oddělily a každý z mečů vypadal diametrálně jinak, velmi časté bylo, že rytíř sebou vozil oba meče. Z hlediska vývoje je zajímavý i poměrně rychlý vývoj bodných mečů směrem ke kordu. V průběhu 13. století se začal objevovat i bastard, který byl vlastně mečem určeným pro pěší. U těchto mečů vyráběných od konce 13. století hovoříme jako o gotických mečích. Pozdější gotické meče používané na našem území neměly žádná česká specifika, jednalo se jak o meče dovážené komplet, tak o meče vyráběné zde z polotovaru – dovezené čepele, nebo o meče zcela vyráběné zde.

V 15. století se objevují i pěší meče, které mají širokou čepel a dlouhý jílec, je pravděpodobné, že právě z tohoto meče se v 16. století vyvinuly dvouruční meče. U jízdních mečů došlo v 15. století k extrémnímu prodloužení jílce. 

Rozvoj palných zbraní v 17. století, proti kterým byl meč neúčinnou zbraní, zapříčinil, že v této době meč ztratil z velké části svoji původní funkci, ale v mnoha případech zůstal jako poslední zbraň pro boj muže proti muži. Dále existovaly popravčí nebo soubojové meče, ale jako funkční zbraň se meč stal anachronickým a čím dál víc se stával pouhou ozdobou, nebo ceremoniálním symbolem. Tyto funkce si drží dodnes. 

Minulý týden jsme se zabývali historií meče jako zbraně, která provází člověka od samých počátků dějin. Stejně jako válečný kůň byl i meč jednou z nejcennějších položek z rytířova majetku a představoval symbol jeho osobního statusu.

Kromě zbraně je meč zároveň nositelem symbolických významů. V některých zemích je meč symbolem státnosti. U nás je reprezentována mečem sv. Václava, který je součástí svatovítského pokladu a v současnosti je vystaven v kapli svatého Kříže na Pražském hradě.  Jako ceremoniální předmět slouží meč panovníkovi nebo velmistrovi řádu k pasování rytířů. Meč může plnit i funkci náboženského symbolu, ve funkci kříže se rytíři před bojem modlili k meči zabodnutému do země. Rytířský Řád sv. Jakuba od meče (Mečový řád) byl hlavním aktérem reconquisty na Iberském poloostrově, Řád mečových bratří zase šířil křesťanství ve východním Pobaltí.

Především v raném středověku bylo držení meče výsadou šlechty, která měla ke každému exempláři vybudován zvláštní vztah. Nový meč procházel rituálem svěcení, kdy byl zasvěcen patronovi rytíře a tím spolu se svým vlastníkem svěřen do jeho ochrany. Některé meče nesly jméno, některé se staly součástí legend a mýtů. Od 12. století se objevuje zvláštní literární útvar, který spočívá v básnickém popisu hrdinských skutků některých rytířů a jejich zbraní. Primárním účelem hrdinských eposů byla pozitivní motivace pro zvýšení bojového odhodlání rytířů a vojáků. 

Koncem 11. století se v severní Francii objevují první „trubadúři“. Šlo o básníky, instrumentalisty a zpěváky, kteří byli součástí šlechtických družin a jejichž úkolem bylo jednak bavit příslušníky dvora a jednak zachycovat a literárně zpracovávat hrdinské skutky svého pána a jeho zázračných zbraní. Někteří trubadúři byli sami šlechtického původu, v německojazyčném prostředí byli označováni jako „minnesängři“. 

Ale opusťme kulturní vložku a podívejme se na technologie výroby mečů, které se v průběhu středověku vyvinuly. Pro zjednodušení se nebudeme zabývat neevropskými technologiemi, byť asijský vliv je v našich podmínkách neoddiskutovatelný.

Ve středověku se železo a ocel pro výrobu získávaly takzvanou přímou metodou, tedy vytavením železné rudy za použití dřevěného uhlí a stálého dmýchání vzduchu. Vzniklá tavenina byla značně nehomogenní, obsahovala velké množství strusky a bylo ji potřeba vyčistit. Proto se štípala na menší kusy, které se následně kovářsky svařily dohromady, vzniklý ingot se znovu rozštípal na menší kusy a ty se opět kovářsky svařily dohromady, což se opakovalo tak dlouho, jak bylo potřeba. Tento postup vytváří charakteristické vrstvy ve struktuře železa, případně oceli a vytvořený materiál se podle něj také nazývá jako svářkové železo. 

Rozdíl mezi ocelí a železem určovala schopnost kalení. Kalitelný materiál byl obecně považován za ocel, nekalitelný za železo. Svářková ocel se vyráběla zopakováním postupu přímé tavby na již zpracované svářkové železo, čímž vznikl kalitelný materiál – ocel. Výhoda tavby přímou metodou spočívala v možnosti zpracovávat i nekvalitní železnou rudu. Čepel meče se následně kovala z kombinace železa a oceli, přičemž hlavním kritériem byla ekonomická dostupnost materiálu. První celoocelové homogenní meče se objevují až v druhé polovině 15. století, kdy již ocel nebyla tak vzácná.

Od dob antického Říma se vyvinulo několik hlavních technologií zpracování čepele, z nichž 5 je bráno jako základ výroby mečů. Z nálezů máme doložené tyto základní konstrukce: 

Čepel s navařeným ostřím – čepel byla vykována z měkkého železného jádra, na kterém bylo kovářsky navařeno tvrdé ocelové ostří. Tento typ čepele byl ve středověku nejoblíbenější a nejdostupnější. 

Čepel s měkkým jádrem – čepel byla vykována z měkkého železného jádra, které bylo následně zakováno do oceli.

Sendvičová čepel – čepel obsahuje ocelové jádro, které je na plochých stranách zesíleno navařenými železnými pásy.

Další dva typy výroby čepelí mají svůj původ v Indii, resp. na Ceylonu, odkud se přes Persii a Turecko dostaly do Evropy. Název „damascénská ocel“ je odvozen od města Damašek, skrze které se jako prodejní artikl dostávala z Indie a malé Asie až do Evropy buď ve formě polotovarů, nebo hotových zbraní. Technika výroby této oceli byla jedním z nejstřeženějších tajemství své doby a do postupu výroby bylo zasvěceno jen několik tehdejších kovářů. Vzhledem k výlučně ústnímu předávání technologie ve velmi úzkém kruhu kovářů pak spolu se starými mistry po čase znalost postupu výroby úplně vymizela.

Protodamask – čepel má jádro vykováno ze svařených železných a ocelových pásů, které jsou víceméně rovné. Na jádře jsou navařeny ocelové břity. Jádro se navíc lehce naleptávalo, aby vystoupila jeho struktura.

Svářkový damask – jádro je vykováno z damascénské oceli, tj. svařených a mnohokrát překládaných pásů železa a oceli, což vytváří složitější strukturu než u protodamasku. Jádro bylo opět lehce naleptáno kyselinou, aby vystoupila struktura damasku. Tento typ čepelí byl oblíben zejména v závěru starověku a raném středověku, později se od něj upouští, protože mechanické vlastnosti byly srovnatelné z konstrukčně jednodušší čepelí s navařeným ostřím.

Co se zdobení mečů týká, u vikinských a franských mečů se setkáváme s hlavicemi a záštitami zdobenými rytím či taušírováním, což je řemeslná technika, při níž se kovový povrch za studena vykládá kovem jiné barvy. 

Od 12. století se postupně objevují velmi zdobené meče s reprezentativním a ozdobným účelem. Přesto se vyskytuje mnoho zdobených funkčních mečů. Rukojeti se zdobily různými typy ornamentů a často se vykládaly vzácnými kovy nebo perlami. Na hlavici se často objevují zákruty a zlacené zdobení. Čepel bývala zdobena zřídka, rytí nemělo zpravidla ozdobný charakter, ale obsahovalo např. název dílny, erb majitele, někdy se lze setkat i s výsekem, zpravidla ve tvaru kříže, který býval osazen zlatě. 

Příště se podíváme na některé legendární meče významných historických postav.