Martel

Maurská invaze v 7. a 8. století měla hluboký vliv na západní křesťanský svět, který se nacházel v hlubokém úpadku a defenzivě. Islám dosáhl za pouhých 100 let takové síly, že rozprostřel svůj vliv z Blízkého východu přes severní Afriku, Ibérii až do střední Francie. Na druhé straně byly islámské výboje impulsem pro oživení křesťanské víry.

Příčinou úspěchu muslimských bojovníků byla organizace jejich vojsk, která kladla důraz na lehkou jízdu, které nedokázaly pěší franko-galské oddíly vůbec konkurovat. Islám ovládl dobytá území doslova „v sedlech arabského koně“. Síla a soudržnost Galie od okamžiku zhroucení Západořímské říše neustále upadala. Římské legie sice využívaly jak lehkou jízdu (clibanarie) a jízdní těžkooděnce (catafractus), ale po ovládnutí Říma Góty v 5. století došlo k totálnímu úpadku jezdectva, které jako vojenská složka fakticky přestalo existovat. Situace byla tak špatná, že poslední Merovejovští králové cestovali volskými potahy.

Majordomus Merovejovců – Karel Martel dictus Kladivo – studiem taktiky Maurů rozpoznal důležitost jízdních oddílů a uvědomil si, že pokud má mít křesťanská Evropa naději na odražení cizího vpádu od svých hranic, musí vytvořit takovou jezdeckou sílu, která by dokázala Maurskou jízdu porazit.

V jeho pojetí měla protiváhu lehké maurské jízdy tvořit obrněná jízda sestavená v neprorazitelný ocelový val, složený z disciplinovaných a těžce vyzbrojených rytířů, který vyčerpá rezervy muslimských sil.

Za rozhodující okamžik je považována porážka maurské armádu Umajjovců emíra Abd ar-Rahmána v bitvě u Poitiers roku 732. Ta je zároveň považována za okamžik zrození západního pojetí jezdectva, jehož nejvyšším ideálem byl rytíř na koni, představující vtělení řádu, mravnosti a spravedlnosti. Aby se počet příslušníků obrněné jízdy dále zvětšoval, přiděloval Martel svým lidem za účast v boji půdu (feudum), čímž byl vytvořen základ politického systému středověku.

Bitva u Poitiers ukázala ostrý kontrast dvou jezdeckých filozofií. Maurská taktika vyžadovala malé, houževnaté a pohyblivé koně s výškou okolo 140 cm*. Jezdci měli krátké třmeny a jezdili s pokrčenými koleny. Jízdní lučištník se tak mohl v třmenech postavit a efektivně využít svou zbraň. Tento způsob sedlání pak umožňoval jezdci i snadné přenesení váhy pro boj s krátkým mečem. Franští rytíři byli pomalejší a díky výzbroji a ochraně skoro dvakrát tak těžší, než jejich protivníci. Na rozdíl od Maurů bojujících rozptýleně, tvořili Frankové sevřené šiky, seděli s nohama napjatýma dopředu a opírali se o zdvižený okraj sedla a o třmeny. Jejich koně měli výšku přibližně 150 cm.

Při vzájemném střetnutí útočili Mauři opakovaně, ale svou výzbrojí nebyli schopni franské těžkooděnce významněji zasáhnout. Když vyrazili obrněnci do protiútoku, nebyly jim oslabené maurské oddíly schopny odolat. Franská jízda však díky své pomalosti nebyla schopna prchajícího soupeře stíhat a dobít.

V té době byl položen i základ obnovené antické tradice šlechtění koní. Pro potřeby franské armády bylo třeba zajistit koně dostatečně vysoké a silné, aby unesli muže s výzbrojí, zároveň dostatečně temperamentní a odvážné. Výsledkem bylo křížení pomalých evropských koní s teplokrevníky ukořistěnými Arabům. Martelovi koně byli pravděpodobně hrubší a pomalejší obdobou dnešních peršeronů a fríských koní.

Martelův vnuk Karel Veliký pak v budování těžké jízdy pokračoval a úspěšně vytlačil Maury ze severního Španělska a roku 800 založil Svatou říši římskou.