El Cid

Dvě století po založení Svaté říše Římské zahájili křesťané ofenzivu zvanou reconquista, která ukončila sedm století trvající maurskou okupaci Ibérie. V roce 1094 byla dobyta Valencie a v následujícím roce vyzval papež Urban II. na synodu v Clermontu celý křesťanský svět, aby se spojil v úsilí osvobodit Svatou zemi okupovanou seldžuckými Turky. Stejně jako je pro zbožného muslima účast na džihádu základním projevem víry, byla účast na křížové výpravě pro křesťanské rytíře závazkem k Bohu, ale také k lennímu pánovi.

V té době se objevují některé historické postavy, které svým odkazem definují obsah výrazů rytíř a rytířství. Mezi nejvýraznější postavy španělské reconquisty patří Rodrigo Diaz zvaný El Cid. Jeho přezdívka je odvozena z al-sīd, což v arabštině znamená „pán“ nebo „velitel“, zatímco přízvisko El Campeador, tedy bojovník, mu přiřkli křesťanští obdivovatelé. Tyto tituly odrážely velkou úctu, které El Cid požíval jak mezi Maury, tak u křesťanů. Dobový kronikář napsal, že el campeador „ve španělštině znamená více než bojovník… Campeador byl člověk, který porazil elitu nepřátelské armády.“

El Cid se narodil v Kastilii kolem roku 1040. Jedna z legend popisuje, jak El Cid získal svého slavného válečného koně, bílého hřebce pojmenovaného Babieca. Podle ní byl El Cidovým kmotrem kartuziánský mnich Pedro Pringos zvaný Tlusťoch. Kartuziánské kláštery se tradičně zaměřovaly na šlechtění a chov těch nejlepších koní, které by odpovídaly dnešnímu plemenu andalusanů. Když El Cid dosáhl plnoletosti, Pedro nechal svého kmotřence, aby si jako dar vybral koně z klášterního chovu. El Cidova volba byla ale podle mínění kmotra špatná a proto mnich zvolal „Babieca!“ (Hlupáku!).

Kůň byl podle dobových svědectví robustní, působil ohromným dojmem, ale zároveň byl čilý a plný „vnitřního ohně“ a temperamentu. Vzhledově se podobal typu exkluzivního válečného koně, který byl v pozdějších dobách zvaný „destrier“.

El Cid původně působil ve službách kastilských králů Sancha II. a Alfonse VI. Jako vojevůdce byl El Cid na svou dobu velmi progresivní. Jako velitel nerozlišoval mezi maurskými a křesťanskými vojáky. Během svých tažení nechával předčítat řecké a římské autory válečných spisů. Uplatňoval novátorský přístup k plánování strategie, když před bitvami pořádal porady, kde se diskutovala vhodná taktika boje. Dokázal využívat slabých stránek nepřítele a uplatňoval postupy, které v současnosti nazýváme psychologickou válkou. Jako velitel byl otevřený k návrhům svých vojáků a připouštěl možnost vlastního chybného úsudku.

Díky schopnostem a úspěchům se zvyšovala žárlivost kastilské šlechty šlechty na El Cidovo postavení u dvora, takže díky intrikám postupně upadl u krále Alfonsa v nemilost. Některé historické prameny zmiňují jeho sklon k urážkám vysoko postavených osob.

Po odchodu z Kastilie vstoupil do služeb emíra ze Zaragozy a bojoval s ním proti berberským Almorávidům i aragonskému králi. Nikdy však nejednal proti zájmům kastilského království.

Kolem roku 1089 El Cid začal budovat vlastní panství u pobřežního města Valencie, která byla v té době pod vládou Maurů. Valencii oblehl v prosinci 1093, ale pokus o přímý útok selhal a obléhání skončilo v květnu 1094, kdy vzniklo El Cidovo vlastní království. Oficiálně vládl jménem Alfonse VI., ve skutečnosti byl ale zcela nezávislý. Ve městě žili křesťané i Maurové a obě etnika sloužila v armádě i jako úředníci. Roku 1096 bylo devět mešit přestavěno na kostely a Jérôme, francouzský biskup, byl ve městě jmenován arcibiskupem.

El Cid zemřel ve Valencii přirozenou smrtí v roce 1099 obležené Maury. K jeho smrti se váže další zajímavá legenda, podle níž nechala jeho žena při obraně města na Cidovo přání přivázat mrtvé tělo na koně a poslala jej do bitvy, aby zabránila demoralizaci obránců. Traduje se, že El Cidova tvář zářila zpod přilby nadzemským světlem. Mauři, kteří spatřili známou siluetu jezdce na bílém koni uvěřili, že El Cid vstal z mrtvých. Nepřátelská armáda se tak obávala nepřemožitelného El Cida, že se obrátia na zmatený útěk. El Cid tak zvítězil ve své poslední bitvě i po své smrti.